Filozofické zamyšlení o naší cestě
Cíl: vydělat a poznávat
Náš současný pobyt v Anglii je spojený s prací i cestováním. Chceme si to užít a zároveň i našetřit peníze. Jasně, rádi si dáme na výletě kávu nebo pivo v hospodě, v tomhle se snažíme příliš neomezovat, ale zároveň neutrácet za zbytečnosti. Občas si koupíme nějaké vybavení na sport nebo na další cesty, ale v zásadě se pokoušíme nevyhazovat peníze zbytečně. Obzvlášť já jsem taková, že se držím spíš při zemi a třikrát se zeptám, zda danou věc opravdu nutně potřebuju. Minimální mzda v Anglii je mnohonásobně vyšší než u nás, takže peníze přibývají rychleji, než kdybychom zůstávali doma a měli „lepší“ pracovní pozice. Ano, děláme tu i práce, po kterých bychom u nás asi příliš netoužili. Jsem ale přesvědčená, že důležitější než samotná práce je kolektiv, ve kterém pracujete. U nás bych navíc stejnou práci (servírka v kavárně) nedostala tak dobře zaplacenou…
Strach z neznámého
Ze začátku to byl pro mě zvláštní pocit, zanechat ty relativní „jistoty“, které jsme měli doma v Čechách. Člověk se musel opravdu, ale opravdu postavit na vlastní nohy. Ne tak, že se odstěhujete do vedlejšího města a k rodině to máte 5 minut autem… Komunikujete v cizím jazyce, zjišťujete, že systém a komunikace se přece jen maličko liší od toho, co znáte nebo na co jste se připravovali. Když to zvládáte, stoupá vám sebevědomí. Pak ho zase něco srazí a vy se opět musíte snažit, protože nic není zadarmo. Strach z neznámého jsem samozřejmě zpočátku měla, tím se vůbec netajím. Jsem spíše temperamentní a extrovertní, ale ne takový dobrodruh a extrémista jako můj muž. Když se něčeho opravdu ale opravdu bojím nebo mám před tím respekt, netrpím nepřekonatelnou touhou to zdolávat jako většina lidí. Neláká mě třeba skočit po hlavě dolů bungee jumping a osobně neberu jako žádnou výzvu to zkoušet. Vnímám rozdíl mezi tím se „překonávat“ v něčem, co mě samotnou láká, a mezi tím se „trápit“ a dělat něco jenom proto, abych někomu ukázala, že to dokážu. Jistě - ráda posouvám své hranice a vymaňuju se ze svých obav tím, že je překonávám. Ale nemusím kvůli tomu jít do extrému a dělat něco, o čem nejsem přesvědčená a před čím mě intuice varuje. Nebo je to pud sebezáchovy? Možná…
Proč jsme se vydali na cestu?
Fráze, že cestujeme s cílem „poznávat něco nového a rozšířit si obzory“ jsou otřepané, ale nic naplat, zároveň i pravdivé. Pocit svobody, který při cestování zažívám, je krásný, užívám si ho. Zároveň ale i trochu nebezpečný, protože potom se vám jen těžko bude chtít vracet do „reality“. Mě cestování neskutečně posunulo v tom, že jsem i uvědomila cenu domova a hodnotu přátelských i rodinných vztahů. Samotnou mě překvapilo, jak mi chybí to „domácí“. Takové prkotiny, o jakých bych to nikdy neřekla – pitomost jako jít ráno pro rohlíky tam, kde to znám… Nečekala jsem, že mi budou chybět právě ty stereotypy, které mě předtím rozčilovaly. Jasně, člověku se stýská, ale zároveň si uvědomuje, že kdyby se do toho zase vrátil, po chvilce ho to začne zase štvát. Dívá se na to z druhého břehu idealisticky a přijde mu, že to na opačné straně je vždycky lepší. Chápu teď některé věci jinak, například to, jak mě rodiče vychovali. Ještě o mnoho víc si cením pravého přátelství, upřímnosti a férovosti, jakkoli to zní otřele. A nade všechno také českého selského rozumu a humoru.
A co týče stesku… Díky tomu, že cestuju se svým milým mužem, jsem na tom dobře. Opravdu, když je se mnou, jsem v klidu. Stýská se mi po domově, rodině, kamarádech, známých místech… Ale osamělá si nepřipadám. Máme celkem hodně času na povídání a přemýšlení. Vedeme spolu debaty o budoucnosti, o rozdílech, jaké jsou ve světe a u nás, bavíme se o tom, v čem jsme se poučili a plánujeme další kroky. Pomáhá mi to utřídit si myšlenky. Učíme se z chyb a nabíráme nové zkušenosti, upevňujeme a měníme naše hodnoty. Je to pro mě osobně jedna velká škola, ne „ jen“ cestování. Vyžaduje to i pevné nervy a snahu na vztahu pracovat, nevykašlat se na to, i když procházíte řadou zátěžových testů. Mně například stačí, abych svému muži jen odsekla, a už mám z toho výčitky svědomí, protože to tak vůbec nemyslím. Pak se mu donekonečna omlouvám a on se mi směje. Ale to je život a každodenní realita. Není to pořád jen o úsměvech a polibcích. A já jsem ráda, že i nesnáze řešíme spolu a zpravidla se jim nakonec zasmějeme.
Nikdy bych nekritizovala lidi, kteří necestují. Je to nejen příležitost, kterou dnešní doba nabízí, ale i obrovský trend. A ne každý má odvahu se někam vydat a udělat v životě razantnější změny. Mně také musel nasměrovat můj muž, sama jsem měla strach z neznámého. Vadí mi, když někdo komentuje a kritizuje něco, o čem nemá ani nejmenší páru. Každý má právo vyjádřit svůj názor – to je sice dobrá námitka, ale na druhou stranu by si měl každý sám nejprve zamést před svým prahem. Vadí mi útočné komentáře na sociálních sítích, vadí mi „gaučoví“ kritici, vadí mi lhaní a míchání věcí do jednoho pytle. Ale to, že někdo zůstává v pohodlí domova a neobjevuje svět, je čistě a pouze jeho věc.
Simona Pátková
Život na cestách: Bez zastávky doma bych se neobešla
Díky mému muži jsem objevila kouzlo cestování. Přesouváme se postupně z různých zemí a kontinentů, poznáváme nejen nová místa, ale i jiný životní styl, jiná jídla, jinou kulturu.
Simona Pátková
Zažívám Kanadu 8 - Jak jsme si vyzkoušeli tradiční canmorskou zábavu
Možná se vám při spojení "tradiční canmorská zábava" vybaví třeba popíjení v kovbojském baru, pojídaní palačinek s javorovým sirupem nebo závody v biatlonu. Ha! Místní populární páteční zábavu představuje BINGO.
Simona Pátková
Zažívám Kanadu 7 - Klobouk dolů před kanadskými seniory
Setkávám se tu s babičkami a dědečky, kteří by mě svými sportovními výkony hravě strčili do všech kapes. A ještě k tomu z nich sálá životní optimismus a dobrá nálada. Klobou dolů!
Simona Pátková
Zažívám Kanadu 6 - Život se spolubydlícimi
Kroutím hlavou nad našimi spolubydlícími. Nejdřív jsem si myslela, že jsem málo tolerantní. Pak jsem pochopila, že chyba nebude na mé straně a že jsou prostě DIVNÍ. Nebo jsem divná já?!
Simona Pátková
Zažívám Kanadu 5
Jsem v Kanadě už víc než měsíc a třetí týden pracuju v kavárně. Začínám pozorovat první "kulturní rozdíly". Třeba to, že lidé se tu víc usmívají, ale obsluhu v kavárně málokdo pozdraví.
Simona Pátková
Zažívám Kanadu 4
Uklízela jsem v hotelu pro kanadskou smetánku, v jehož suterénu si zaměstnanci pořádali party z nakradeného alkoholu. Začala jsem na plný úvazek pracovat v kavárně a zatím si stále pletu, že Hot Chocolate má značku HC, ne HCH.
Simona Pátková
Zažívám Kanadu III - První práce
Absolvovali jsme kolečko po úřadech a zařídili nezbytné papírování. Pátý den v Kanadě jsme šli poprvé do práce. Ještě máme před sebou pár pohovorů a máme tu výhodu, že se můžeme rozhodovat, kam vlastně nastoupíme natrvalo.
Simona Pátková
Zažívám Kanadu II - Zakotvení v Canmore
Začátky kanadského dobrodružství krok po kroku. Tentokrát o tom, jak jsme se přesunuli z Calgary, konečně vymohli zpátky naše zavazadla, našli si bydlení a zamilovali se do Canmore.
Simona Pátková
Zažívám Kanadu - cesta na místo činu
V březnu 2016 byla schválená naše žádost o WH víza do Kanady. Teď je březen 2017, já a můj muž se vydáváme na cestu, kterou od počátku doprovází samé zádrhele. Zatímco tohle píšu, čekáme už druhý den na naše ztracené batohy z USA
Simona Pátková
Móda outdooru
Snad každý dnes překračuje komfortní zónu, vyráží na treky nebo se stěhuje do zahraničí. Někdy mám pocit, že to není jen upřímný osobní zájem, ale touha plnit módní požadavky a vést takový způsob života, jaký si doba žádá.
Simona Pátková
Moje cesta k józe
Jógová cvičení mi dřív připadala vzdálená a rozhodně jsem si nepřipadala jako éterická bytost, která dokáže správně zpívat mantry v lotosovém sedu. Ale zjistila jsem, že o tom to vůbec nemusí být...
Simona Pátková
Moje první třítisícovka
V dubnu roku 2015 jsme s mužem (i když tehdy ještě nebyl mým mužem) měsíc cestovali po indonéských Malých Sundách. Jedním z největších zážitků byl výstup na sopku Gunung Rinjani na ostrově Lombok.
Simona Pátková
Britské top zvláštnosti
Jiný kraj, jiný mrav aneb Výběr toho, co mi ve Velké Británii vyrazilo dech, překvapilo mě nebo zarazilo... Myslím, že seznam postupně rozšířím. Tady člověk totiž někdy opravdu nevychází z údivu.
Simona Pátková
Vítejte ve Velké Británii
Bezmála před rokem jsme se s mužem dočasně přestěhovali do Velké Británie. Je tu střídavě zamračeno a slunečno. A já se pořád nemůžu rozhodnout - je mi lépe tady nebo doma?
- Počet článků 15
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 791x
Jsem mezi šťastlivci, kteří získali Work and Holiday víza do Kanady, takže jsem v březnu 2017 vystoupila na kanadské půdě a těším se na work i na holiday!