Moje první třítisícovka

V dubnu roku 2015 jsme s mužem (i když tehdy ještě nebyl mým mužem) měsíc cestovali po indonéských Malých Sundách. Jedním z největších zážitků byl výstup na sopku Gunung Rinjani na ostrově Lombok.

Výstup na druhou největší sopku Indonésie Gunung Rinjani (3 726 m. n. m) byl od začátku součástí plánu našeho měsíčního cestování po Indonésii. Nezapírám, že jsem z toho měla trochu strach. Abych to zvládla, abych nezdržovala... Dopředu jsem si o Rinjani načetla informace z průvodce Lonely Planet i z internetu a věděla jsem, že to nebude lehké, což mi můj muž David několikrát potvrdil. Po čtyřdenní plavbě lodí z indonéského ostrova Flores jsme zakotvili v přístavu Bengsal na Lomboku. Posádka lodi nám poradila, kde se můžeme informovat o výstupu na Rinjani, protože na trek se nedá vyrazit jinak než s placeným průvodcem. Jak už to v Indonésii bývá, nabídka je větší než poptávka a v přístavu se to hemžilo chlapíky, kteří nabízeli různě dlouhé organizované výstupy za různé (přepálené) ceny. Spolu s našimi čtyřmi známými z lodi (2 Češi, 2 Holanďani) jsme se s jedním z organizátorů domluvili na ceně a programu expedice a sepsali smlouvu. Měli jsme štěstí, cestovala s námi jedna mladá Holanďanka, která smlouvala jako rozená trhovkyně, takže cena nakonec nebyla tak strašná. Na Lomboku fungovala celá řada agentur, které zaštiťovali výstupy na sopku, ovšem člověk si musel dávat pozor, aby někomu nenaletěl a nezaplatil si služby, které nakonec nedostane. My jsme si s Indonésanem nakonec plácli a pak nás „jeho lidé“ všech šest odvezli do vesnice Sembalun Lawang, kde měl trek druhý den ráno začít. V ceně jsme měli zajištěné přespání, nosiče, jídlo, průvodce, dopravu do východiska treku a po zdolání sopky odvoz na ostrůvek Gili Air.

Ubytovali nás v pokojích bez slíbené sprchy, ale mohli jsme se opláchnout alespoň „v mandí“, což je taková vana nebo džber, odkud si malou nádobkou nabíráte vodu a oplachujete se.  Po čtyřech dnech na moři to přišlo vhod :-) S našimi českými přáteli jsme si dali panáka slivovice na kuráž a šli spát.

Ráno jsme byli připraveni brzy vyrazit. My ano, ale naši průvodci ne. Dostali jsme snídani a pak jsme jen čekali a vlastně ani nevěděli na co. Průvodci kolem lážo plážo procházeli a zřejmě očekávali ještě další účastníky zájezdu. Když konečně zakokrhal kohout po sedmé, slunce se dostalo do správné polohy a průvodci vycítili dobrou karmu, zaveleli ke startu. Nejdříve jsme dostali krátkou instruktáž, kde nám průvodci na mapě ukázali, kudy půjdeme – ale vysvětlovali to tak zmateně, že jsme to stejně moc nechápali. Naší třídenní výpravy se nakonec účastnilo asi 12 lidí. Od kempu k pár set metrů vzdálené bráně do národního parku nás dovezli na korbě terénního auta a málem nás při tom na kamenité cestě všechny vysypali. Dál už jsme museli po svých.

Kvůli pozdnímu startu už sluníčko pěkně peklo a z nás lil pot, aniž bychom vůbec udělali krok. Zpočátku jsme postupovali údolím bez špetky stínu. Cítila jsem, jak mi horko ubírá síly, ale oceňovala jsem, že nosiči za mě nesou batoh. Ti se navíc netvářili, že by jim to dělalo sebemenší problém a ještě k tomu šli v obyčejných žabkách (!!!). Náš hlavní průvodce se nám představil jako Mushroom. Nevím, na jakých houbičkách frčel, protože abych byla upřímná, moc jsem ho v průběhu výpravy nepotkala. Což je u průvodce trochu divné, že. S ním šli jako doprovod ještě mladí indonéští hoši, ze kterých vypadlo, že jdou na sopku úplně poprvé stejně jako my. Nemusím dodávat, že měli na nohou také žabky.

Když jsme prošli údolím a začali pomalu ale jistě stoupat do čím dál strmějšího kopce tropickým pralesem, ohlásili naši guidové přestávku a my jsme se rozvalili do trávy a nabírali síly. Jimi zvolené místo si ale vybrali i další výstupové skupiny, a tak to tam vypadalo jako na obřím tábořišti. Naši kuchaři vytáhli kotlíky a pustili se do přípravy občerstvení a teplého čaje nebo kávy. Musím říct, že jedním z největších překvapení pro mě bylo, jak výborné jídlo dokázal náš doprovod pokaždé v polních podmínkách připravit. Dostali jsme nudlovou polévku s vajíčkem, ovoce a kafe. Potom jsme pokračovali dál do čím dál prudšího kopce.

Jak jsme se dostávali výš, nebylo už takové vedro, což jsem ocenila. Chvílemi jsme dokonce šli v „obláčku“, a to bylo po horkém startu celkem příjemné, jenom nám to zabraňovalo ve výhledu do okolí. Konečně jsme po několika hodinách došli do základního tábora na okraji kráteru, kde nám nosiči připravili stany a spacáky a také něco k snědku. Bylo tam asi 16°C, ale Indonésani vypadali, že umrznou a kouřili jednu cigaretu za druhou a popíjeli horkou slazenou kávu. My jsme si došli k nedalekému prameni s (údajně) pitnou vodou doplnit zásoby a pořídili několik nádherných fotek při západu slunce.

V noci jsem se probudila zimou. Dostali jsme jen tenké spacáky a přes noc se celkem ochladilo. Byla mi zima hlavně na nohy, a protože jsme už neměli teplejší ponožky, tak mi David půjčil své rukavice, které jsem si navlékla na chodidla. V ten moment mi to ani nepřišlo vtipné, byla jsem ráda, že je mi v nich alespoň trochu teplo. Naši průvodci nás vzbudili podle domluvy už ve dvě hodiny ráno. Dostali jsme k snídani toasty, oblékli se, připravili čelovky a ještě ve tmě vyrazili po hřebeni na vrchol Gunung Rinjani. Někteří z naší skupinky výstup nakonec vzdali a zůstali v kempu. Překvapilo mě, v jakém štrůdlu jsme postupovali. Na to, že nebyla hlavní sezóna, nás bylo poměrně dost. Postupovali jsme vzhůru celkem pomalým tempem, což mi vyhovovalo, protože kopec byl čím dál tím prudší, navíc byla tma a člověk pořádně neviděl, kam šlape.

Byla jsem ráda za čepici a tenké rukavice, protože po ránu foukal mrazivý větřík. Zrovna když jsem si v duchu říkala, že to vlastně není tak strašné, jak všichni psali a že do úsvitu určitě stanu na vrcholu, změnil se terén a sopečný písek mi pod nohama začal podkluzovat. Měla jsem pocit, že udělám pět kroků, ale přitom zůstávám pořád na stejném místě. Úsek, který jsem odhadovala tak na půl hodinu cesty, jsem šla hodinu a půl. V duchu jsem si říkala „levá, pravá, levá, pravá“ a soustředila jsem se, bych nastřádala všechnu potřebnou sílu… Poslední zafunění a stanuli jsme na vrcholu. Nejdřív jsem se musela vzpamatovat a pak teprve jsem si mohla vychutnat překrásný výhled a báječný pocit, že jsem to dokázala. Je mi líto, že nedokážu popsat vrchol sopky a výhledy, které se nám naskytly, ale pro mě to bylo jednoduše nepopsatelné. Stála jsem ve větru, nohy se mi klepaly a jen jsem fascinovaně zírala do dálky. „Aha, tak tohle na tom David vidí, teď už chápu, proč se rád drápe do hor!“

Vyklepali jsme kamínky z bot a pořídili pár snímků na památku. Můj muž se nesmírně podivoval, že mám skoro ve čtyřech tisících chuť na jídlo, ale já jsem potřebovala doplnit energii, a tak jsem se v závětří ládovala kávovými sušenkami. Cesta dolů se nesla v duchu euforie, že jsem se tam přece jen vyškrábala. Potkali jsme také našeho průvodce-nováčka, chudák vypadal, že každou chvíli vypustí duši. Klouzali jsme se dolů jako po písečném sněhu a zanedlouho jsme byli zpět v základním táboře. Unavení, dobití, ale šťastní. Oznámili nám, že teď máme celé dopoledne čas na regeneraci, počkáme na zbytek skupinky a pak budeme pokračovat dál. Dostali jsme palačinku s banánem a iontový nápoj a pak se zavrtali do stanu a chtěli si odpočinout a ulevit bolavým nohám. Asi za dvacet minut nám ale průvodce Mushroom oznámil, že vyrážíme dál. Prý můžeme klidně ještě odpočívat, ale oni už vyrážejí. Byli jsme, jak se říká, jako „vyorané myši“, ale rozhodli jsme se, že vyrazíme se zbytkem skupiny.

Byla jsem opravdu hodně unavená, jak z brzkého vstávání, tak z výstupu a psychicky jsem byla připravená na slíbený relax. Další trasa vedla dolů ze strmého kopce. Začátek cesty byl plný kamenů a já jsem kopec slézala tak, že jsem si sedla na kus kamene, spustila nohy dolů a zase usedla, spustila nohy a tak dále a tak dále. Byl to sice pomalý způsob, ale v tu chvíli nejméně namáhavý. Většinou mi dělá problém scházet rychle prudké kopce – bojím se, aby se mi na nerovném povrchu nesmekla noha nebo abych si nevyvrtla kotník. Sunula jsem se dolů dost a pomalu, ale můj muž byl trpělivý a čekal na mě. V tu chvíli se mi hlavou honilo „Co na tomhle sakra vidí?!“ Zbytek skupiny se nám ztratil, včetně našeho průvodce. Nijak zvlášť nám to nevadilo, dokud jsme věděli, kudy jít. Pak ale veškeré orientační body i značení zmizelo a jen díky jiné skupince, kterou jsme náhodou potkali, jsme věděli, kudy dál. Konečně jsme prošli údolím a dorazili do nově připraveného tábořiště u jezera Segara Anak. To už jsem byla opravdu dobitá a konečně zula boty.

Nedaleko se nacházely horké prameny, do kterých jsme hned nadšeně skočili a které mi dodaly vzpruhu. Dostali jsme k večeři smaženou rýži a jako dezert informaci, že trasu, kterou jsme právě teď sešli k jezeru, půjdeme zítra ráno znovu zpátky nahoru a pak teprve dolů do původního výchozího místa. Zírali jsme opět jako spadlí z višně a nechápali logiku tohoto plánovaní. Až teprve teď mi došlo, co nám to vykládali na předchozí informační schůzce a co nám přišlo jako úplný nesmysl. Mohli jsme se rozčilovat a nadávat jak chtěli, naši průvodci řekli a tak se taky stalo. Děsila jsem se cesty zpátky, ale únava mě nenechala o tom moc přemýšlet. Ráno nás probudil déšť. Vydatný. Dostali jsme smaženou rýži i k snídani. Kopla jsem do sebe kávu a následovala skupinu v cestě zpátky. Neměla jsem síly na jakýkoli protest a dokonce jsem přijala od našich nosičů prázdný igelitový pytel na odpadky na hlavu místo pláštěnky. Za chvíli mi v botách úplně čvachtalo, ale rezignovaně jsem šlapala dál a dál. Zahloubala jsem se do svých soukromých úvah. Kupodivu cesta celkem rychle utekla a my jsme se ocitli opět na místě našeho prvního tábořiště.

Pak jsme se stejnou cestou, kterou jsme první den stoupali, vraceli dolů – jak říkám, cesty dolů jsou pro mě občas horší než nahoru, obzvlášť jsou-li strmé jako tato. Na radu Davida jsem se pokusila trochu „popustit uzdu“ a zrychlit, ale přesně v tom okamžiku se mi smekla noha a já jsem zadkem dopadla přímo na špičatý kámen trčící ze země. Rozbrečela jsem se. Obrovitánská modřina hrála všemi barvami a ještě pět dní poté mi nedovolala posadit se na obě půlky. To ale nebylo nic, oproti našemu holandskému příteli Joustovi. Postupoval dolů celkem rychle, ale protože náš průvodce byl zase bůhví kde, bludný Holanďan ztratil cestu, špatně si šlápl a spadl ze srázu. Už nevím, jak vysokého, každopádně to nám bylo v té chvíli jedno, protože chudák vypadal dost zuboženě. Sám se vrátil zpátky ke skupině, ale měl poraněný hrudník, byl celý potlučený a měl rozříznuté prsty. Celý se klepal, byl bledý a příliš nemluvil. Naštěstí můj muž měl lékárničku, naše kamarádka z Čech potřebné znalosti a poskytli mu základní ošetření. Nadopovali ho pilulkami proti bolesti a po chvíli už byl schopen pokračovat dál. David mu nesl batoh a snažili jsme se ho celou cestu rozveselovat. Netřeba dodávat, že náš průvodce se během té doby neobjevil a ani posléze mu neposkytl žádnou pomoc - jen mu prozradil, kde je nejbližší lékařská ordinace.

Naštěstí se nám podařilo zdárně dorazit do výchozí vesnice Sembalung Lavang. Nastaly typické indonéské dohady kvůli odvozu na ostrov Gili Air, který jsme měli mít v ceně, ale nakonec se všechno usmlouvalo, vyzvedli jsme si batohy a ještě ten den večer jsme se nalodili na bárku, která nás za půl hodinky vylodila na malém lombockém ostrůvku Gili Air.  Dovedli jsme raněného Jousta k lékaři, který ho ošetřil, zašil mu prsty a naštěstí potvrdil, že nemá žádná vážnější zranění.

Všem ze skupiny se ulevilo a vydali jsme se hledat nocleh na krásném malebném ostrově. To už je ale na další vyprávění… Nemusím však dodávat, že ještě několik dní po výstupu jsem měla nohu samý puchýř, takže jsem si musela za pár rupií pořídit vzdušné žabky, nemohla jsem se posadit na naraženou půlku a spala jsem jako zabitá. Ale věděla jsem, že může být i hůř.