Moje cesta k józe

Jógová cvičení mi dřív připadala vzdálená a rozhodně jsem si nepřipadala jako éterická bytost, která dokáže správně zpívat mantry v lotosovém sedu. Ale zjistila jsem, že o tom to vůbec nemusí být...

Odmalička jsem měla ráda pohyb. Když začala hrát hudba, začala jsem sebou mrskat do rytmu, sotva jsem se naučila stát na nohou. Svoje první kreace jsem vytvářela na písničky Šmoulů, ty mi připadaly jako největší vypalovačky.  Rodiče mě pak v pěti letech zapsali na taneční kroužek do základní umělecké školy, kam jsem pravidelně chodila až do maturity. Do toho jsem vyzkoušela aerobik, gymnastiku, latinsko-americké tance i zumbu.  Neuvěřitelně mě to bavilo. V prvním semestru na vysoké jsem si zapsala hodiny jógy (za jeden kredit, neberte to). Říkala jsem si, že zkusím trochu něco jiného. A navíc všichni o tom mluví, jak je to báječné a zdraví prospěšné.

Teď možná čekáte, že napíšu – a tady se všechno změnilo, tehdy jsem objevila kouzlo jógy a od té doby bez ní nemohu být. Skutečnost je ale o trochu méně poetická.  Ale k tomu se dostanu za chvilku. Začala jsem tedy pravidelně docházet na lekce jógy. Pamatuju si, že začínaly hned v pondělí o půl deváté ráno. Nevím, jestli to bylo lektorkou, nevím, jestli to bylo nevhodnou hudbou nebo mým špatným naladěním, ale zkrátka a dobře mě to šíleně nudilo. Měla jsem pocit, že jenom ležíme a dýcháme. Navíc to dýchání, které nám učitelka předříkávala, mi vůbec nešlo, musela jsem buď funět, nebo naopak zpomalovat dech, abych se ve správný moment a při správném pohybu nadechla nebo vydechla. Výsledkem bylo, že se mi z toho akorát motala hlava. Chyběla mi nějaká akce a dynamika a dokonce jsem párkrát hned po józe vyrazila na zumbu, abych se trochu rozproudila. Kdepak, tohle nebude nic pro mě, říkala jsem si. Navíc jsem nedokázala vyprázdnit mysl a uklidnit se. Při lehu na podložce jsem se místo na správný dech soustředila na to, jak neusnout. Takže jsem si jógu zapsala na pomyslný seznam věcí, které asi v životě mohu postrádat.

Vždycky jsem měla ve zvyku se pravidelně hýbat, vlastně jsem bez toho ani neuměla být. Pak jsem začala pracovat v kanceláři a většinu času strávila vsedě u počítače. Začala jsem mít problémy s bolestí zad, ale většinou mi pomohlo plavání. Občas jsem zašla na cvičení, kde jsme vždycky na konci protahovali celé tělo. Zjistila jsem, že obyčejné pohyby jako překlopení nohy přes osu těla jsou najednou nejen problém, ale i trochu bolí. Tou dobou jsem začala cvičit nejen pro potěšení, ale i kvůli zdravým zádům.

Vyzkoušela jsem si i jiné povolání než kancelářské - během brigády v kavárně jsem naopak celou pracovní dobu stála na nohou a začala mě bolet zase jiná část zad. Jednou už jsem to nemohla vydržet a vyhledala si na internetu cvičení uvolňující od bolesti zad. Náhodou jsem objevila video s lekcí jógy zaměřenou na bolavá záda. Trvalo jenom něco málo přes dvacet minut. Zkusila jsem to a uvolnění, které jsem při cvičení cítila, mě překvapilo. Bolest ustupovala, cviky byly nesmírně příjemné. Dokonce jsem po rušném dni v kavárně mezi desítkami lidí docenila ty klidné momenty na podložce, odříznutí od starostí všedního dne a klidné cvičení při příjemné hudbě. Tak a tehdy se to teprve zlomilo. Od té doby, pokud mi to časové podmínky dovolí, cvičím jógu každý den. Neznám přesně názvy všech pozic, ani přesně nerozlišuju různé druhy cvičení. Dělám zkrátka to, co je mi příjemné a co mě baví. A mně se opět potvrdilo nikdy neříkej nikdy. Před pár lety jsem si myslela, že jóga není nic pro mě a dnes už bez ní nemůžu být. 

Jak říká můj muž: Stane se někdy, že bych přišel domů a ty jsi sebou nemlátila o podložku? :-)