Zažívám Kanadu - cesta na místo činu

V březnu 2016 byla schválená naše žádost o WH víza do Kanady. Teď je březen 2017, já a můj muž se vydáváme na cestu, kterou od počátku doprovází samé zádrhele. Zatímco tohle píšu, čekáme už druhý den na naše ztracené batohy z USA

Na podzim 2015 jsme s mým mužem Davidem zažádali o WH víza do Kanady. V březnu jsme 14 dní po sobě získali pozvání. Uběhl rok a my vystupujeme z letadla v Calgary s představou báječných pracovních prázdnin. Uvidíme, jaká bude realita...

V roce 2015 se o Work and Holiday víza do Kanady žádalo novým způsobem, takže informace o celém procesu, které jsme měli načtené z různých internetových fór, přišly vniveč a my jsme znovu pročítali rady, jak správně zažádat, abychom nic nezbabrali. Prokousali jsme se přes vyplňování všech náležitostí, včetně jmen rodičů za svobodna, potvrdili jsme, že nemáme mor ani jiné prudce nakažlivé onemocnění a v březnu jsme získali pozvánku do programu Work and Holiday. Je 2. března 2017 a my vyrážíme se sbalenými batohy na pražské letiště. Sehnali jsme poměrně levnou letenku s Condor Airlines, ale protože s sebou táhneme i dost sportovního vybavení, dokoupili jsme si vyšší váhu zavazadel.

Cesta plná překážek - a to ještě ani nejsme v Kanadě

Na letiště jsme dorazili s 1,5 hodinovým předstihem. Paní na přepážce ČSA nejdřív připadaly naše batohy moc „střapaté“ a měla strach, aby se cestou někde nezachytávaly, takže nás poslala, ať je odneseme k přepážce nadměrných zavazadel. Potom chtěla vidět ESTA víza do USA, kde jsme měli přestupovat, a pak také ETA víza do Kanady. Sama chudák pletla ESTA a ETA dohromady, takže jsme byli trochu zmatení, ale předali jsme jí všechny dokumenty, které jsme měli, a ona si odešla někam dlouze telefonovat, aby zjistila, že je to v pořádku.

Posléze paní zjistila, že máme zakoupené každý pouze jedno zavazadlo o 32 kilech, ne dvě. Byli jsme přesvědčeni, že to tak není, protože jsme si speciálně kvůli tomu dokupovali dražší letenku. Muselo se to vyřešit tím, že jsme zaplatili cca 900 Kč za každý batoh navíc. Pak už jsme rychle jsme dobíhali ke gatu, protože čas nástupu na palubu už dávno začal a brána se měla za čtvrt hodiny zavírat. Když jsme celí ufunění doběhli, zrovna vyhlásili, že letadlo má kvůli povětrnostním podmínkám stejně zpoždění.

Letěli jsme hodinu do Frankfurtu. Tam jsme dohledali terminál, odkud letíme, a vystáli si nekonečně dlouhou frontu k bráně. Nechápali jsme, proč to vůbec neodsýpá. Pracovnice letiště nepochopitelně třídila pasažéry bůhví podle jakého kódu k různým přepážkám, kde nám jiná Frau direktivně nakázala, že potřebuje vidět víza a také znát naši adresu v USA. Vysvětlili jsme jí, že v USA pouze přestupujeme, tak chtěla vidět navazující letenku a adresu ubytování v Kanadě. Na to jsme nebyli připraveni, takže jsem rychle na mobilu hledala v mailu potvrzení o rezervaci našeho ubytování, zatímco paní netrpělivě klepala prsty o pultík. Konečně nás pustila na palubu. To, že na našem místě už někdo seděl, je jen maličkost.

Díky knížkám, filmům, jídlu a perlivému vínu let celkem rychle uběhl, i když trval 11 hodin. V americkém Seattlu jsme opět přestoupili a let do Calgary jsme absolvovali s Alaska Airlines malým vrtulákem, což bylo legrační, pilot dokonce hlásil, že se tam všechny kufry skoro ani nevejdou.

A kde jsou naše batohy?

V cílové destinaci - Calgary - jsme prošli pasovou kontrolou k imigračnímu. Měli jsme připravené všechny potřebné dokumenty, zvací dopis, výpis z bankovního účtu, kopie pasu atd. Jediný dokument, který pána na přepážce zajímal, byl doklad o našem zdravotním pojištění. Já jsem měla ústřižek od smlouvy v peněžence, ale David si ho zapomněl vytisknout, a tak jsme dlouze hledali na pomalé free wifi mail, na který nám smlouva o pojištění přišla. V tom zmatku jsme zapomněli, že máme všechny důležité dokumenty uložené v notebooku. Pak už nám bouchl razítka a byli jsme vypuštění.

Na pás se zavazadly přijel pouze můj kufr a krosna. Davidovy věci nedorazily… Šli jsme na baggage service, kde Davidovi řekli, že se do našeho mini letadýlka několik zavazadel nevešlo, přiletí až o půlnoci, a když jim dáme adresu hotelu, pošlou nám je druhý den odpoledne.

Nezbývalo nám, než se pouze s mými zavazadly vydat k našemu ubytování, které jsme rezervovali přes Booking.com. Nechali jsme si poradit, kterým jet autobusem a dopravili se do centra. Jen nás zarazila částka – 20 CAD za oba! To nám přišlo sakra hodně, ale co se dá dělat. Podle mapky jsme našli ubytování. Překvapilo mě, že to nebyl klasický hostel, ale prostě něčí rodinný dům! Bylo odemčeno, nikde nikdo, tak jsme vlezli dovnitř. Adresa i fotky odpovídaly a na klíčku od pokoje byl opravdu napsaný název, který jsme naši na Booking.com. Zajímavé, jak si tady lidé důvěřují.

Naplánovali jsme si, že zde zůstaneme ještě další noc, jednak kvůli zavazadlům a jednak, než se rozkoukáme. Ale druhý den jsme se od majitele dozvěděli, že je byt bohužel už zamluvený. My jsme ale na letišti uvedli adresu tohoto ubytování kvůli dopravě batohů… Čínský majitel byl sice ochotný, ale trochu zmatený, a tak místo aby si vzal adresu našeho nově zarezervovaného ubytování, chtěl naše telefonní číslo. Vysvětlili jsme mu, že jsme si ještě nestihli pořídit kanadskou SIM kartu. Nakonec tedy překotně mezi uklízením a pomáháním dalšímu nájemci s rozbitým autem navrhl, abychom se mu ozvali, až si SIM koupíme. Kufry prý případně převezme, až je přivezou. My jsme se se zbylými zavazadly přesunuli do nového ubytování, které jsme sehnali přes AirBnB.

Batohy stále nemáme... a ani si o ně nemůžeme zavolat

Snažili se najít prodejce SIM karet, což se ukázalo jako ne úplně jednoduchý úkol. V obchoďáku nás poslali do jiného nákupního centra, takže jsme zase štrádovali dál. Nakonec jsme v obchodě London Drugs sehnali SIM kartu. Prodavač nám doporučil poskytovatele CHATR, prozatím jsme na zkoušku koupili jednu a dali jsme ji raději do mého telefonu, protože je novější. Překvapilo nás, jaký proces koupě karty obnášel, strávili jsme skoro 20 min jen vyplňováním údajů, ale nakonec jsme kredit i SIM kartu za 25 CAD získali. Už po pár minutách jsme si všimli, že vůbec nikde nechytám signál a našemu Číňanovi se tudíž dovolat nepodařilo, a tak se k němu David vypravil, ale bohužel bez výsledku, protože tam nikdo nebyl a dveře byly tentokrát zamčené…

Problém s kartou jsme chtěli vyřešit reklamací, ale pak jsme zjistili, že do Davida telefonu pasuje a funguje, takže si ji nechal. Zavolal Číňanovi, od kterého jsme se dozvěděli legrační věc –  kufry večer přivezli, ale protože na adrese zrovna nikdo nebyl, zase si je odvezli na letiště!!! Dovolat na letiště se nám opakovaně nepodařilo. Následující den jsme chtěli jet busem z letiště v Calgary do Canmore, tak nás napadlo, že bychom tam mohli batohy prozatím nechat a vyzvednout si je až druhý den před odjezdem. Volnou sobotu jsme tedy konečně využili k návštěvě Calgary, které nás nadchlo. Prošli jsme si downtown, zašli se zahřát kávou a navštívili Prince´s island park, kde jsme se projeli na veřejném kluzišti.