Zažívám Kanadu 6 - Život se spolubydlícimi

Kroutím hlavou nad našimi spolubydlícími. Nejdřív jsem si myslela, že jsem málo tolerantní. Pak jsem pochopila, že chyba nebude na mé straně a že jsou prostě DIVNÍ. Nebo jsem divná já?!

Tenhle článek nemá být o tom, že mě štve, když je někdo bordelář nebo si nahlas pouští hudbu... ale o tom, jak mají někteří lidé prazvláštní návyky. A já si pak říkám - jsem divná já nebo oni?

Protože je ubytování v Canmore celkově dost drahé, sdílíme dům se čtyřmi spolubydlícími. Máme samostatnou ložnici s koupelnou, s ostatními máme společnou velkou kuchyň, obývací pokoj a samozřejmě chodbu. Pochopitelně by člověk raději bydlel v soukromém bytě, ale přeci jen chceme našetřit nějaké penízky na cestování a navíc si člověk myslí, že bude bydlet pohromadě skupina dospělých, tak to přece nějak půjde.

Právo jednoho začíná tam, kde končí právo druhého

Jaka malá jsem bydlela pochopitelně s rodiči v panelákovém bytě, kde jsem sdílela pokoj s mladší sestrou. Během studia na vysoké škole jsem bydlela s pěti dalšími spolubydlícími. Nedělalo mi to nejmenší problém. Dále člověk přespával ve skupině více lidí na různých školních výletech, sportovních kurzech a soustředěních... Tím se naučil byt tolerantní k ostatním, respektovat druhé  a naučit se, že každý má jiné potřeby. A taky známé úsloví, že právo jednoho začíná tam, kde končí právo druhého. Mám pocit, že naši spolubydlící nic z toho nemohli zažít.

Máš snad sluhu, který to udělá za tebe?

Vzpomínám si, jak mě kdysi rodiče nabádali mimo jiné k tomu, abych zhasínala, když odcházím z místnosti. "Kvůli jednomu zhasnutí ti snad ruka neupadne,ne?" anebo "Ty máš za sebou sluhu, který to udělá za tebe?" Kroutila jsem tehdy očima  v duchu brblala, proč jako tak řeší nějaké vypínání a zapínání světla?! A teď chodím po domě, po všech zhasínám a v duchu děkuju rodičům za to, jak mě vychovali.

I v Anglii jsme bydleli v domě společně s dalším spolubydlícím. Měli jsme každý svůj pokoj a koupelnu a sdíleli jsme pouze kuchyň a obývací pokoj. Tenhle jediný člověk ale dokázal vytvořit atmosféru, že je jich v pokoji asi deset, přičemž jeden chodí po bytě, druhý zpívá a pohvizduje si, třetí telefonuje, další tančí sambu, další vaří a tak dále a tak dále. Byl to Brit a bylo mu jednadvacet, tak jsme si říkali, ať si chlapec užije, že už nebydlí u rodičů. Ale aby té anarchie nebylo moc, vytvořili jsme po bytě cedulky co, kdy a jak se má a nemá dělat. Vždycky všechno nadšeně odkýval, ale stejně si naše požadavky vždycky vysvětlil po svém.

Například "budeme po sobě umývat nádobí" .... To si vysvětlil tak, že napustil plný dřez vodou s jarem a nechal tam své nádobí odmočit. Nic proti tomu, kdyby na to ovšem pak nezapomněl a nenechal to tam v tomto stavu 4 dny (a více). Takže nadále používat dřez bylo zhola nemožné, dokud jste mu to samozřejmě neuklidili. Nemusím dodávat, že po ránu není nic příjemnějšího,  když si musíte v kuchyni nejprve udělat prostor od drobků a použitého nádobí, abyste si vůbec mohli připravit snídani...

Spolubydlící v Kanadě

Doufala jsem, že tady v Kanadě budeme mít na spolubydlící větší štěstí. Zpočátku to tak vypadalo, ale asi měsíc po našem nastěhování se změnilo osazenstvo domu a přišli noví nájemci. Pár z Austrálie je z podobného těsta jako já s Davidem, uklízejí po sobě, jsou slušní a tišší. A pak jsou tu dvě slečny. Malá Španělka, která mluví jako Prasátko z Medvídka Pú (začali jsme jí tak říkat). V nepravidelných intervalech přichází a odchází, ale pokaždé hrozně spěchá, takže za sebou zanechává spoušť, pozotvírané dveře a rozsvíceno. A taky blátivé stopy od bot.

Další spolubydlící je Kanaďanka Nicole - Brutální Nikita. Holka od rány s chůzí vojáka v ráži, chraplavým hlasem a piercingem v nose. Nicole je sice milá a hovorná, ale taky dupe, kouří, je jí všude plno a neuklízí.

TOP zlozvyky našich spolubydlících

Mohla bych napsat sebelítostný román o věcech, kterými nás spolubydlící přivádějí k šílenství, ale  i když mě osobně by se mi tím možná ulevilo, málokoho by to bavilo číst. Proto jsem se rozhodla sepsat pouze výběr nejlepších kousků, které nám naši spolubydlící předvádějí.

1. Stěhování věcí z místa na místo

Zvláštní úchylku mají v přesunování a přeorganizovávání věcí. To mají společné VŠICHNI naši spolubydlící, v Anglii  i v Kanadě. Když se nudí, přemísťují věci z jedné poličky v kuchyni do jiné, protože právě vymysleli ten nejmazanější způsob, kam a jak lépe ukládat skleničky a talíře. 

Nicole hned v den svého příjezdu začala přeorganizovávat kuchyň. Příbor bude lepší tady, talíře dám sem, nože budou odteď tady a odpadkový koš přesunu sem... Takhle se realizovala v kuchyni, zatímco v pokoji měla nevybalené kufry a velké igelitové pytle plné svého majetku. Mimochodem její nevybalené batohy a kufry se ještě týden povalovaly po celém domě. Ale hlavně, že vidličky našly své správné místo.

P. S. Občas to nezůstane jen u kuchyňského náčiní. Už jsme měli nejednou přestěhovaný i gauč a jídelní stůl.

2. Boj o místa v poličkách

Máme v kuchyni 2 lednice. V poměrně velké lednici s pěti patry jsme si zabrali dvě poličky, zbytek zůstal prázdný. Kam si myslíte, že Prasátko dalo svoje věci? Přímo do naší poličky mezi naše věci. Nejde tady o to, že by mi tam její jogurt tak vadil, ale abych jí ho nesnědla! Jak můžu vědět, že ho nekoupil můj muž, když je v naší poličce? To si pak říkám Jak-je-to-sakra-napadne!? Když se to opakovalo i s poličkami v kuchyni (zabrali jsme si pouze 3 asi z 20 ... i tam nám přistály cizí potraviny a hrnky), tak David vzal fixu a nadepsal ty 3 poličky našimi jmény. Asi si spolubydlící říkali, že jsou něčím výjimečné, když jsme si je vybrali, a chtěli je také využít.

3. Rámus v kteroukoli noční i denní dobu

Nicole i Prasátko mají rády noční život. S tím je spojené to, že se vrací pozdě v noci. A pozdě v noci mají taky hlad, tak proč si něco neuvařit. Vždyť je půl druhé ráno, takže vlastně takový noční oběd, hahaha. A začne se vařit, řinčet nádobím, pouštět mikrovlnka a myčka. A když už jsme v tom, tak si dáme rovnou vyprat.

Koho napadne pouštět si uprostřed noci pračku?! To jim ani někde v koutku mysli nevytane, že je to slyšet po celém bytě a že tím někoho ruší? Obávám se, že ten největší problém tkví právě v tom, že je to  absolutně NEnapadne. Druhý den se na vás zase smějí a jsou tak milé, že si skoro připadáte vy jako idiot, když jim něco vytýkáte.

Minulý týden Nicole v 6:15 ráno spustila mixér. Rozhodla se totiž péct sušenky. Podezírám ji, že je na drogách.

4. Odlišná představa o úklidu

Pod pojmem "uklízejte po sobě v kuchyni" si představují to, že nacpou špinavé nádobí do myčky. Ale nezapnou ji. Nebo zapnou, ale pak už ji nikdy nevyklidí. A já pak marně hledám krájecí prkýnko, koukám do všech šuplíku, kam to zase Brutální Nikita dala... až pak mě napadne otevřít myčku, kde na mě prkýnko - stále neumyté - smutně čeká. O každodenních drobcích, ústřižcích, kávových kolečkách a mastných skvrnách na lince ani nepíšu.

5. Nerespektují soukromí

Když si v kuchyni vaříte večeři, vylezou ze svých nor, nakukují vám pod pokličky, copak to dobrého chystáte a cpou se vedle vás ke sporáku, protože si také chtějí něco ukuchtit. Mimochodem vaří pravidelně tak hodinu až dvě, i když jde jen o polévku z pytlíku. Jakmile se zahryznete do sousta, zahrnou vás otázkami a vykládají vám, jaký měli den, jak je štve počasí, že byste si na ten jogurt měli nasypat vločky, protože je to moc dobrý, a tak dále, a tak dále.

6. Družba

Protože mají rádi party, tak je i organizují. A kde jinde, než doma. Zajímavé je, že ani z náznaků ani z přímé kritiky nevycítí, že je zrovna nemusíte, a pozvou vás taky. Vůbec se vám sice nechce s nimi sedět u stolu, ale není nic horšího, než poslouchat něčí mejdan střízlivý přes dveře. Takže nezbývá nic jiného, než se buďto vytratit nebo připojit. Alespoň se vám pak odhalí tajemství toho nočního hluku, který způsobují při svých opileckých návratech. Třeba to, že v deliriu  hází použitá příbor přímo od stolu do dřezu.

7. Nikdy nevynesou odpadkový koš

Nikdy!

8. Hvízdají si a dupou.

To už zní, že jsem fakt málo tolerantní... ale mně by právě tohle nejmíň nevadilo, kdyby to nebylo v KTEROUKOLI hodinu a neustále.

Osvědčili se nám cedulky. Uklízejte po sobě, nejste tu jen vy! Nepouštějte  pračku po 22:00 apod. Po rozmluvě s vlastníkem bytu jsme společně s ním vytvořili "řád", který je nyní vyvěšený přímo v kuchyni a náš nájemce si v něm vyhrazuje právo kohokoli vyhodit, pokud ho nebude dodržovat. 

Snažím se být opravdu tolerantní a plná pochopení. Ale po čase vás i sebemenší pitomost, když se pořád opakuje nebo stupňuje, vytočit k nepříčetnosti.

A ještě na závěr perlička. Koupili jsme si pěkný nový plech na pečení. A po každém použití ho pěkně umyju, usuším ... a rychle odnesu do pokoje a schovám před spolubydlícími, aby mi ho někam nezašantročili. Takže teď bydlíme v našem pokoji já, můj muž a náš nový plech. Nemůžeme si ale stěžovat, je tichý, pořádkumilovný a nedupe.